Nad jehož rány vzešel chrám,
jenž chromé podpíráš a slabé sílíš,
hleď roků důvěru, jež končí nám
na větvích obtížených příliš,
důvěru rolníka, jenž znova
obrací půdu polí svých
v budoucnost zrnatou a do nachova
vzkypělých plodů zrajících,
důvěru křídel, studánek a strání
za krajem kraj až k nebesům,
k plamenné výši tvé, jež chrání
našeho dechu křehký dům.

Nad jehož rány vzešel chrám,
hleď zemi v dědictví ti danou,
zem líbeznou jak trávník k hrám,
zem pohromami odchovanou.
Bdí s rukama řek pod hlavou
a rouchem královským svých vinic
v zardění prudkém tebe míníc,
prsť napojenou krví tvou,
kořenů přísnost, růstu ostych,
košili režnou hrud a vod
v střídání počasí svých prostých
zakrývá čistá v list a plod.

Nad jehož rány vzešel chrám,
bujarost víry v skleslé vdýchni,
přej sklepům, žním a kolébkám.
Dědici tvoji jsme zde všichni
a s koněm dávaje se v cval
kol humen, vikýřů a návsí,
slyš zrána z kostelů a katedrál
ten příboj písně stoupající,
ten zpěv, jenž zvony v přípřež vzav si
zem celou zdvíhá k výšinám,
zem přímluvy tvé žádající:
ó nedej zahynouti nám!