Mám takový pocit

Stojíš tu se mnou
snad každý den,
jsi můj anděl strážný,
hlídáš mé bdění.
Nehneš se ode mě na krok
a rukama mě objímáš.

Jsi mým interpretem, vždy víš,
jak špatně o mně smýšlí
a kdo mi chce ublížit.
Jsi tu vždy,
když se nemohu nadechnout,
když srdce utíká maraton sprintem,
když hlava potřebuje pauzu.

Máš perfektní paměť,
vždycky mi připomeneš smutná výročí,
její úsměv a oblíbené písničky,
ztracené sny a promarněné šance.
Víš, co nemám dělat,
co zlého se mi stane,
co blbě řeknu do telefonu.
Nehneš se ode mě na krok.
Jsi tu, když si osamělá slza proráží cestu strništěm…

Mám takový blbý pocit,
že jsi můj první podezřelý.

6.-8.11.2015

Suchá vina

Chybíš mi.
Sotva pár dní, cos odešla,
bouřilo se moře až nad Karibikem.
Pohnal jsem tě před vojenský soud.

Chybíš mi.
Jen tvoje vůně mi zůstává
ve vzpomínkách, v mé ložnici.
Jsi jako zjevení z Catullových veršů
Odi et amo: Nescio. Excrucior.
Posledních čtrnáct dní nepadají vlády,
jen já vzpomínám na chuť tvých polibků,
na vůni probuzení.
A místo v tvých vlasech smím se utopit v slzách.
Moje malá Mata Hari – Valkýra s gilotinou,
jistota na Sahaře, oáza v bzučivém Tokyu…

Opustil jsem tě,
ženu tě prérií mých vzpomínek
na nesmělé poznávávání v koutě hospody Na Růžku,
na první rande o samotě s hrdostí křičené do světa,
intimní seznámení uprostřed noci i s prvním záletem.
Jak věrně jsem se vracel.

Chybíš mi!
Tvé vřelé obětí, tvé chladné doteky,
tvé žiletkové ruce pátrající mi po těle.
Boříš se hluboko, tak daleko k uzdravení,
tělo mi krájíš na suši
a kousek si v hůlkách odnášíš.
Chybíš mi
a snad už se nevrátíš.

25. 10. 2015

Hráč

Mám oprátku na krku
kterou nikdo neuvázal
a doufám že ani neuváže

Partii šachu hrál jsem
a vítězem se stal
ten hajzl Osud s esy v rukávu

Chtěl jsem odvetu
ale on řekl
„tak poraž nejdřív sám sebe“

Neřekl mi
jak to mám udělat
když znám svůj příští krok

Možná bych měl začít hrát Go

jaro 2011

Jan Zahradníček: Svatý Václav

Nad jehož rány vzešel chrám,
jenž chromé podpíráš a slabé sílíš,
hleď roků důvěru, jež končí nám
na větvích obtížených příliš,
důvěru rolníka, jenž znova
obrací půdu polí svých
v budoucnost zrnatou a do nachova
vzkypělých plodů zrajících,
důvěru křídel, studánek a strání
za krajem kraj až k nebesům,
k plamenné výši tvé, jež chrání
našeho dechu křehký dům.

Nad jehož rány vzešel chrám,
hleď zemi v dědictví ti danou,
zem líbeznou jak trávník k hrám,
zem pohromami odchovanou.
Bdí s rukama řek pod hlavou
a rouchem královským svých vinic
v zardění prudkém tebe míníc,
prsť napojenou krví tvou,
kořenů přísnost, růstu ostych,
košili režnou hrud a vod
v střídání počasí svých prostých
zakrývá čistá v list a plod.

Nad jehož rány vzešel chrám,
bujarost víry v skleslé vdýchni,
přej sklepům, žním a kolébkám.
Dědici tvoji jsme zde všichni
a s koněm dávaje se v cval
kol humen, vikýřů a návsí,
slyš zrána z kostelů a katedrál
ten příboj písně stoupající,
ten zpěv, jenž zvony v přípřež vzav si
zem celou zdvíhá k výšinám,
zem přímluvy tvé žádající:
ó nedej zahynouti nám!

Na střelnici

Červánky tiše jdou a z krve padá pěna.
Pocity ze střelnice, skvěle umístěná
rána, ta krutost skutků. Slova. Slova plynou
z našich úst prudkým proudem, z Ďábla – naší vinou.

Býváme sami strůjci vlastní kletby

květen 2011