Dnes celá zem se halí černým rubášem
pro Tebe – pro nás – teskně zvony zní
Cikánské varhany pláčou čardášem
tolik se neřeklo a na duše sní:
O dlouhých hovorech, o čajích o páté
o sklence whiskey plné radosti.
Proběhlé chvíle máme za svaté,
doufaje, že se konec opozdí.
ANIMA TUA IN CORDIBUS NOSTRIS DORMIT
Stojíš tu se mnou
snad každý den,
jsi můj anděl strážný,
hlídáš mé bdění.
Nehneš se ode mě na krok
a rukama mě objímáš.
Jsi mým interpretem, vždy víš,
jak špatně o mně smýšlí
a kdo mi chce ublížit.
Jsi tu vždy,
když se nemohu nadechnout,
když srdce utíká maraton sprintem,
když hlava potřebuje pauzu.
Máš perfektní paměť,
vždycky mi připomeneš smutná výročí,
její úsměv a oblíbené písničky,
ztracené sny a promarněné šance.
Víš, co nemám dělat,
co zlého se mi stane,
co blbě řeknu do telefonu.
Nehneš se ode mě na krok.
Jsi tu, když si osamělá slza proráží cestu strništěm…
Mám takový blbý pocit,
že jsi můj první podezřelý.
6.-8.11.2015
Chybíš mi.
Sotva pár dní, cos odešla,
bouřilo se moře až nad Karibikem.
Pohnal jsem tě před vojenský soud.
Chybíš mi.
Jen tvoje vůně mi zůstává
ve vzpomínkách, v mé ložnici.
Jsi jako zjevení z Catullových veršů
Odi et amo: Nescio. Excrucior.
Posledních čtrnáct dní nepadají vlády,
jen já vzpomínám na chuť tvých polibků,
na vůni probuzení.
A místo v tvých vlasech smím se utopit v slzách.
Moje malá Mata Hari – Valkýra s gilotinou,
jistota na Sahaře, oáza v bzučivém Tokyu…
Opustil jsem tě,
ženu tě prérií mých vzpomínek
na nesmělé poznávávání v koutě hospody Na Růžku,
na první rande o samotě s hrdostí křičené do světa,
intimní seznámení uprostřed noci i s prvním záletem.
Jak věrně jsem se vracel.
Chybíš mi!
Tvé vřelé obětí, tvé chladné doteky,
tvé žiletkové ruce pátrající mi po těle.
Boříš se hluboko, tak daleko k uzdravení,
tělo mi krájíš na suši
a kousek si v hůlkách odnášíš.
Chybíš mi
a snad už se nevrátíš.
25. 10. 2015
Mám oprátku na krku
kterou nikdo neuvázal
a doufám že ani neuváže
Partii šachu hrál jsem
a vítězem se stal
ten hajzl Osud s esy v rukávu
Chtěl jsem odvetu
ale on řekl
„tak poraž nejdřív sám sebe“
Neřekl mi
jak to mám udělat
když znám svůj příští krok
Možná bych měl začít hrát Go
jaro 2011
Červánky tiše jdou a z krve padá pěna.
Pocity ze střelnice, skvěle umístěná
rána, ta krutost skutků. Slova. Slova plynou
z našich úst prudkým proudem, z Ďábla – naší vinou.
Býváme sami strůjci vlastní kletby
květen 2011
Svět se nám zmenšil
Jsme si tak nebesky cizí
tak cizí jako dukáty
jak dva zelené dolary
v jedné portmonce
Svět se nám zmenšil
jsme tak daleko
že můžeme si šeptat
– ale co?
Andělský prach se zvedl ze stromů
a listím zašumělo peří.
Vkročíme jistým krokem do zvonů
a necháme si změnit tvar.
Ta hudba tady hraje zas:
Osud nám zpřeházel kolečka
z dopisu máme provaz.
Zpívá snad krysař, bludička…
Neznámá záře mračny probíjí.
Andělský chór nám napovídá:
Osud nám zpřeházel kolečka,
bez hlesu změnil pravidla
a v kanastě nám dal šach.
září 2011