Václav „Envel“ Zoubek

O autorovi

Narodil jsem se kdesi v porodnici v Praze spolu s naší republikou, tak jako spousta dalších dětí. Do čerstvě vzniklé České Republiky, do voňavého ledna a vstříc zajímavým zítřkům. Už samotné místo bylo zajímavé, dodnes se tam stahují kusy muflonů, které jsem se snažil jako malý klučina stopovat v lese.

Doma jsme měli mraky knížek – dědeček Zoubek kdysi vedl tiskárnu a jeho pozůstalost byla vskutku veliká, v desíti letech mi bylo ukázáno kouzlo Městské knihovny a počty knížek, které jsem přečetl, rázem razantně přeskočily počet prstů na všech končetinách mých i mých rodičů. V jedenácti jsem se zamiloval do fantasy, žánru, který mi učaroval na mnoho let dopředu a ke kterému se občas vracím i dnes.

Když jsem začal psát vlastní povídky, měl jsem potřebu v nich – po vzoru Tolkiena a dalších autorů – mít i písně. A jak řekl, tak udělal, začal jsem si hrát s řečí vázanou a s verši. Pokusy to byly prazvláštní, ale na mou obranu se v nich odráželo všechno to, co jsem z poezie znal do té doby: písně v knížkách, písně v rádiu, dětské říkanky a básničky ostatních autorů na Literu. Vyšší poezie mi nic neříkala.

Veršování

Kdy nastal zlom je těžká otázka. Snad když mi bylo patnáct, prožíval první lásky a skutečné emoce, snad když jsem okoušel nepříjemnost nemocí nebo zkoumal podobu vlastní introvertnosti. Přišly první básně, ne snad dobré, ne snad šikovné, ale básně. Přišla zklamání a úzkosti a další básně. A pak jsem si přečetl Písně kosmické.

Když jsem došel až na konec té knížky, kterou jsem den po dni bral ve školní knihovně Akademického gymnázia, stal se zázrak a já byl co se poezie týče „all in“. Alespoň té veršované, pochopit volný verš mi trvalo krapet déle. Nicméně tehdy jsem začal psát verše často, vlastně každý den. Někdy povedené, někdy tristní, padaly ze mě verše jako jehličí ze starého vánočního stromku. A já mohl říct: „Mé jméno je Václav Zoubek, mé jméno je Envel. A jsem básník.“ A také jsem to říkal a rád.

Jako bláznivý poeta jsem v šestnácti nikdy nevyšel ven bez pera a papíru. Skládal jsem veršíky na zastávkách, nechával si ujet tramvaje a autobusy, abych dopsal alespoň sloku, když už ne celou báseň. Inspiroval se všude, kde jsem to znal. U Kryla, u Nohavici, u Radůzy. V básních z 19. století, kterým jsme se věnovali ve škole, v přírodě rostoucí hned za rohem, v lásce a v odmítnutí. Co se dělo okolo mne mi bylo jedno, jen mé verše a jejich zdroje se počítaly.

V prvních verších se skrývalo mnoho – dospívání nejen fyzické a emoční, ale i intelektuální, otázky bez adekvátních odpovědí i vztahy k rodině, přátelům a dívkám, počátky deprese. Se sklonkem roku 2009 jsem si začínal troufat víc a víc a vyslovil přání dát dohromady sbírku básniček, kterou bych mohl s věnováním darovat každému na další Vánoce. Všem stejnou knížku jen s jiným věnováním, až jednou budu slavný, budou mít něco hodnotného…

Poetické zrání

K inspiracím se přidali hudebníci Cohen, Jananas, zkoumání textů Nirvany a jejich tvorby, Jakub D. Kočí, Leonard Medek, Orten a mnoho a mnoho dalších. V tvorbě se těžiště z Já přesunulo na My – ať už se jednalo o nás, lidi nebo o pár či partu přátel. Když v létě přišla příprava na dodělání školních nedostatků a zároveň plně fyzicky propukla deprese, vrátila se chuť psát o radosti, o lásce – a jindy zase vylévat si srdce z bolesti. Bylo mi osmnáct, byl jsem mladý, perspektivní… a unavený sebou, životem, ostatními.

Létání po doktorech mělo za následek minicyklus „Z deníku pacienta“, špatný pocit ze světa a otázky typu „Bože, za co?“ zase „Stará zpověď„, byť to jméno dostala až mnohem později. K silnému vlivu na poetiku se přidala četba Seiferta, Žáčka a Suchého, Cohenova Kniha toužení, Psí víno a další almanachy moderní poezie, Michal Horáček a Ivan Martin Jirous, který bohužel téhož roku zemřel.

V létě 2011 jsem objevil nejsilnější vliv na svou poezii a to Jana Skácela. Stala se z toho celoživotní láska, jeho Naděje s bukovými křídly a Oříšky pro černého papouška se silně podepsaly na mé vlastní poetice, stejně jako patetická Smuténka. Ve spojení s cyklem Česko jedna báseň od ČT to vytvořilo asi nejsilnější možný vliv na podobu mé vlastní poezie. Ale jen na chvíli, jen na okamžik.

Po vybouření na střední škole jsem se se sklonkem jara 2012 odmlčel. A mlčel až do nedávna v tichosti bez veršů, bez poezie, bez všeho.

Kde mě najít?

Tady, tu a tam

Potkat mě můžete na Univerzitě Karlově (a nebo v knihovně), v centru Prahy i na jejím okraji, v okolních i vzdálenějších městech. Kam mě kroky, vlaky a autobusy zanesou. Číst jste mě mohli v Easy magazínu, kdysi na blogu na této adrese (který byl nenávratně ztracen), na Fantasy Planet a jinde. V realitě mě můžete číst spíš na krok 2, což je můj vlastní kulturně stylový občasník. Občas tam napíšu a snad obšťastním jednoho nebo dva čtenáře.

Můžete mě najít na Twitteru, na Goodreads, vlastně prakticky všude. A prakticky všude spíš mlčím než píšu 🙂

Leave a Reply