Archiv pro štítek: duchovní

Jan Zahradníček: Svatý Václav

Nad jehož rány vzešel chrám,
jenž chromé podpíráš a slabé sílíš,
hleď roků důvěru, jež končí nám
na větvích obtížených příliš,
důvěru rolníka, jenž znova
obrací půdu polí svých
v budoucnost zrnatou a do nachova
vzkypělých plodů zrajících,
důvěru křídel, studánek a strání
za krajem kraj až k nebesům,
k plamenné výši tvé, jež chrání
našeho dechu křehký dům.

Nad jehož rány vzešel chrám,
hleď zemi v dědictví ti danou,
zem líbeznou jak trávník k hrám,
zem pohromami odchovanou.
Bdí s rukama řek pod hlavou
a rouchem královským svých vinic
v zardění prudkém tebe míníc,
prsť napojenou krví tvou,
kořenů přísnost, růstu ostych,
košili režnou hrud a vod
v střídání počasí svých prostých
zakrývá čistá v list a plod.

Nad jehož rány vzešel chrám,
bujarost víry v skleslé vdýchni,
přej sklepům, žním a kolébkám.
Dědici tvoji jsme zde všichni
a s koněm dávaje se v cval
kol humen, vikýřů a návsí,
slyš zrána z kostelů a katedrál
ten příboj písně stoupající,
ten zpěv, jenž zvony v přípřež vzav si
zem celou zdvíhá k výšinám,
zem přímluvy tvé žádající:
ó nedej zahynouti nám!

Děkuji Toběti

Ukrad jsem pro sebe dlouhou tvou chvíli,
děkuji, Otče můj, že jsmu tu byli.
Chtěl bych ti – dnes zase – vzdát tisíc holdů,
snad budu jak voják s příslibem žoldu.

Děkuji za to, žes učil mě hříchu,
za to, žes ukázal člověčí pýchu
na střechách, v podzámčí, u mužů s gesty.
Děkuji za ortel, za Boží tresty,

za svoje slabost, za každé ráno.
Děkuji, Tobě, Ti, že je nám dáno
umění pokory, učení: tichu,
pilnosti, lenosti a strastí mnichů.

Pro duši nemám já svou džípíesku,
pro klid jsem neprošel junáckou stezku,
neznal jsem vlastní krok, snad už ho chápu…
Děkuji za plánek, ozcestník, mapu.

Děkuji za večer, za pokušení,
za zprávy o válce a že už není,
za lidi, za hvězdy, za lidskou tryznu,
motýly, červánky, pestík i bliznu.

Děkuji za smutek, za život v masce,
učíš mě vydechnout, učíš mě lásce.
Děkuji za soustrast, za pláč a slzy.
Žádám tě jedinkrát o Múzu, brzy.

Žádám tě o sílu, kde ostatní slábnou.
Žádám tě o lásku, kde city chladnou.
O trochu pokory, kde pýcha dme se,
o vůli pomáhat, kde břímě nese.

Pomoz mi netoužit, ale spíš těšit.
Pomoz mi tvou stavbu kostelů zvětšit
Žádám tě o Pravdu, kde lež si hoví.
Pomoz mi vyměnit za starý Nový.

Dej mi, ať miluji, kde zbyla zloba,
kde raší sváry, ať odpouští oba.
Žádám tě o radost, kde žije smutek.
Žádám tě o úkol a píli skautek.

Děkuji za bolest, trápení, ticho,
děkuji za půlnoc, za slunce východ,
za podzim, sýkorky, za každý krůček.
Děkuji za život, za vlastní účet.

Věrný snad jak voják s příslibem žoldu,
chtěl bych ti, Bože můj, vzdát tisíc holdů.
Ukrad jsem pro sebe dlouhou tvou chvíli,
děkuji, Otče můj, že jsme tu byli.

11.2.2015

V portálu kostela

V portálu kostela
moh‘ bych si koupit
modliteb knížku
a odpustků pár

Kristus se na kříži
tak trochu zašklebil
zvěrolékař mojí duše
a umělec u šéfa
farář je milejší
než všechny ty
magnificentní mystické mystifikující medičky
dávající mi pilulky
za které bych měl jako Cohen
děkovat B-hu
Díky, ale je mi osmnáct
Po drogách svět je veselejší
Bůh to tak chytře zařídil

Jak mu mám vzkázat,
že je to spíš tragédie?
Že v celé grotesce chybí žert?
Bože, až tohle jednou budeš číst,
odpověz:
Třeba mě shoď ze skály.

březen 2011

Možná bych měl napsat svou modlitbu

Možná bych měl napsat svou modlitbu,
ale co by v ní mělo stát?
Ježíš řekl:
Kdo za mnou chceš, zapři sám sebe,
vezmi svůj kříž a následuj mě.
Svůj kříž jsem ztratil
a s ním i roucho světce.
Jsem bezvěrec vedle Krista
ale vedle bezvěrce fundamentalista.
A taky jsem kapitalista, co přestal věřit v kapitál.
A – věřte, čemu chcete – jsem i ve víře liberál.
A přijímám svůj úděl, ať už je jakýkoliv.
Jen doufám, že brzy skončí.
Já vím:
Každý si odpyká svou odměnu.
Díky, A.