Archiv pro měsíc: Leden 2015

Možná bych měl napsat svou modlitbu

Možná bych měl napsat svou modlitbu,
ale co by v ní mělo stát?
Ježíš řekl:
Kdo za mnou chceš, zapři sám sebe,
vezmi svůj kříž a následuj mě.
Svůj kříž jsem ztratil
a s ním i roucho světce.
Jsem bezvěrec vedle Krista
ale vedle bezvěrce fundamentalista.
A taky jsem kapitalista, co přestal věřit v kapitál.
A – věřte, čemu chcete – jsem i ve víře liberál.
A přijímám svůj úděl, ať už je jakýkoliv.
Jen doufám, že brzy skončí.
Já vím:
Každý si odpyká svou odměnu.
Díky, A.

Spiritus

Jsem to, co tady bije
uprostřed lidské sítě.
Pamatuju, co bylo,
tvé sliby nezkazím tě.

Jsem tiché lidské srdce
svědomí lidské touhy
a plíce tvého ducha –
jsem osmá barva duhy.

10. 12. 2011

Koruny

Vltava klouže korytem
Vítr jí vlasy čeří
Píšu ti v těle rozbitém
Když slunce mává zvěři
Rackové pějí sluníčku

Chceš slyšet novou básničku?

Koruny stromů divě zašumí
Ve víře vánek větří víru
Veverky prý číst básně neumí
Však čtou si Tisící rok míru
A aby na ně nikdo nekoukal
V korunách hrají si hry skryty
Pavouček sám jim postel usoukal
Je ticho, mobil bez pokrytí

18.1.2011

Proklínám

Proklínám den, co jsem ztratil svůj sen
Proklínám den, kdy poslal jsem tě ven
Proklínám den, kdy nechal jsem tě jít
Vzpomínám, jak krásně bylo a mohlo být

Proklínám čin, co chybou krutou byl
Proklínám čin, kdy svět smyslu pozbyl
Proklínám den, kdy nechal jsem tě jít
Vzpomínám, jak krásně bylo a mohlo být

Proklínám svět, co nechal zvadnout květ
Proklínám svět, co rád zničil sny všech
Proklínám den, kdy nechal jsem tě jít
Vzpomínám, jak krásně bylo a mohlo být

Proklínám sen, co zničil vizi jen
Proklínám sen, co změnil v noc den
Proklínám den, kdy nechal jsem tě jít
Vzpomínám, jak krásně bylo a mohlo být

Překrásná dívčí tvář
Andělská svatozář
Přátelství – toť citů past
Láska – zakázaná slast
Smrt je obraz bolesti
Utrpení dnešní všednosti
Opouštím hrdinů bál
A hodiny se točí dál…

říjen 2009

Jiří Orten – Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvarií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsme sladce zábli,
když všechny sklenice už byly dopity!

Ó, kalvarie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvarie má, kalvarie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatím co vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

16. VIII. 1940