Archiv pro rubriku: Inspirace

Jan Zahradníček: Svatý Václav

Nad jehož rány vzešel chrám,
jenž chromé podpíráš a slabé sílíš,
hleď roků důvěru, jež končí nám
na větvích obtížených příliš,
důvěru rolníka, jenž znova
obrací půdu polí svých
v budoucnost zrnatou a do nachova
vzkypělých plodů zrajících,
důvěru křídel, studánek a strání
za krajem kraj až k nebesům,
k plamenné výši tvé, jež chrání
našeho dechu křehký dům.

Nad jehož rány vzešel chrám,
hleď zemi v dědictví ti danou,
zem líbeznou jak trávník k hrám,
zem pohromami odchovanou.
Bdí s rukama řek pod hlavou
a rouchem královským svých vinic
v zardění prudkém tebe míníc,
prsť napojenou krví tvou,
kořenů přísnost, růstu ostych,
košili režnou hrud a vod
v střídání počasí svých prostých
zakrývá čistá v list a plod.

Nad jehož rány vzešel chrám,
bujarost víry v skleslé vdýchni,
přej sklepům, žním a kolébkám.
Dědici tvoji jsme zde všichni
a s koněm dávaje se v cval
kol humen, vikýřů a návsí,
slyš zrána z kostelů a katedrál
ten příboj písně stoupající,
ten zpěv, jenž zvony v přípřež vzav si
zem celou zdvíhá k výšinám,
zem přímluvy tvé žádající:
ó nedej zahynouti nám!

Inspirace: Jiří Žáček – Má vlast

Ta země, která rodí kacíře
a uhrančivě krásné zlatovlásky,
kde všichni věří jen své nevíře
a gramofony chrčí Škoda lásky,
kde místo zlata třpytí se jen kyz,
kde příliš často radost hořkne v hoře,
odvěká kořist hrabošů a krys,
kde všechny cesty vedou k Bílé hoře,
kde sprostá lež se veze v kočáře
a pravda s láskou táhnou cestou pěší,
dědičná země kata Mydláře,
kde mřít je těžko a žít ještě těžší –

A přece jsi jí čím dál blíž,
i když ji zapřeš. Nemáš na vybranou.
Neseš ji v sobě, věčný kříž –
svou zemi krásnou, zemi milovanou.

Jiří Orten – Báseň naděje

A táhnou tudy vrány, táhnou hejno zmijí
a táhne tudy píseň, kterou ďas má rád.
Ty běžíš za nimi, utíkáš kalvarií.
Je velmi pozdní čas. Otvírá ústa zrad.

Na vyvrácených patnících se usadili ďábli.
Přesmutně střečkují a hřmotí kopyty.
Ach, kdepak zimy jsou, v kterých jsme sladce zábli,
když všechny sklenice už byly dopity!

Ó, kalvarie má, kdy kříž se zazelená?
Já budu jako plod, já budu jeho štít,
já budu jeho krev, já budu jeho žena,
já budu paprsek, jejž tma smí zachytit.

Ó kalvarie má, kalvarie mých příčin,
je těžké nésti jej, je krásné donésti,
zatím co vlající šáteček Veroničin
místo mi slibuje ve věčné bolesti.

Ať crčí lijavec, ať zahlazuje stopy
mé cesty poslední, ať bouře česá zem,
ať hory menší jsou, než byly za potopy,
je ještě láska v nás pod strašným obrazem!

16. VIII. 1940